Období pandemie a zavřených sborů, ač jsem se tomu bránila dlouho, ovlivnilo časem i mou osobní spiritualitu. Zjistila jsem, jak některé věci dělám určitou zaběhnutou rutinou a začala hledat cesty, jak si najít nové způsoby a praktiky ozvláštnění víry bez živého společenství.
Pro mě jakožto vášnivou čtenářku jsou první volbou knihy. Naštěstí je trh plný, výběr široký, a tak mohu zkoušet. Ráda šahám po knihách s teoretickým výkladem teologie, zkušenosti živé víry, ale také pohled na biblické příběhy jinýma očima. Nevím, zda se vám to stalo někdy také, že jste četli příběh s určitou rouškou slepoty a nevnímali ho. V tomto ohledu mám ráda biblické romány, které si berou část příběhu a na základě historických poznatků ho dokreslí, jak asi mohl být, košatě. V tomto ohledu mohu doporučit dvě autorky – Hanu Pinknerovou a Francine Riversovou. Ráda ale také vzpomínám na román Jeho království (Mika Waltari), který jsem měla možnost číst v minulosti právě v období Velikonoc. Najednou příběh ukřižování Ježíše pro mě nabýval nových rozměrů. Snažím se, aby se příběh nestal novým dogmatem, jak to bylo a zda měl Ježíš opravdu modré oči (jak říkala moje prababička po prvním zhlédnutí zfilmovaného Ježíše), ale beru to jako možnost se podívat jinýma očima.
Přesto jsem pořád velkou bolest vnímala u evangelií – chtěla jsem je číst novým pohledem, aniž bych už věděla, jak to skončí. I toto mé přání se mi splnilo. Mnoho mých přátel mi doporučovalo seriál The Chosen (odkaz, v první sérii lze spustit české titulky), ale odolávala jsem. Když jsem se do něj pustila i já, naprosto jsem pochopila nadšení všech, kteří mi o něm vykládali a i já začala až nesnesitelně na všechny strany doporučovat. Seriál se věnuje Kristovu životu trochu jinak a mnohokrát mě donutil otevřít Bibli a studovat, zda to tak mohlo doopravdy být. Najednou jsem důrazy vnímala jinde, mohla vidět obrovskou nesnášenlivost vůči celníkům a přestala určité úseky příběhu brát jako samozřejmost. Nemohla jsem se dočkat dalšího vydaného dílu, abych viděla další příběh čerstvým novým pohledem.
Přestože víra stojí na osobní spiritualitě, společenství je důležité. Začala jsem pociťovat touhu po sdílení víry se svými vrstevníky. Poštěstilo se mi stát se postupně součástí tří skupinek. První byla zároveň výukovou, jak vést. Podstatnou částí však pro mě bylo sdílení s přáteli a mnohdy až netradiční zkušenosti, které mě stavěly před otázku, jak svou víru vnímám já. Druhá skupinka byla menší, intenzivní, modlitební. Záhy jsme zjistili, že přes modlitbu poznáváme své životy, utužujeme vztahy jako nikdy dříve a naše online hovory se protáhly často dlouho do noci s radostným sdílením i prosbami o modlitby za bolavé strachy. Třetí skupinka byla s děvčaty, se kterými jsme mohly společně číst knihu vždy každá dobrovolně sama doma a pak jsme o ní společně diskutovaly a také o vnímání předestřených situací, které mají vliv na naši víru. Nemohu se dočkat, co následující dny přinesou a zda se domluvíme nějakým způsobem pokračovat. V mezičase jsme se s některými dívkami domluvily a pokračujeme studiem biblických textů přes mobilní aplikaci YouVersion, která umožňuje studovat společně a psát si poznámky, nad kterými můžeme diskutovat. Přestože jsme vítaly luxus si každá aplikaci otevřít ve svém ideálním čase, nakonec jsme mnohdy začaly psát poznámky ve stejný čas a živě diskutovat.
Sdílení víry může být krásné, ale zároveň může být v dnešní době otočeným nebezpečím proti nám samotným. V minulosti mě na to lidé upozorňovali, ale nedovedla jsem si to představit. A hle, v době, kdy víra fungovala prakticky jen přes internet, se mi to také stalo. Kontaktovala mě slečna, potřebovala údajně vyplnit dotazník ke své diplomové práci a pak si zavolat a popovídat. Musím říct, že tak obohacující rozhovor jsem dlouho nezažila. Zpětně jsem žel zjistila, že to byl nábor do společenství, na které je souvisle upozorňováno a ze kterého se nedá jen tak odejít a ze začátku ani poznat, že tam vlastně už jste. Cílí totiž hlavně na mladé křesťanské dívky a ze začátku je vše ideální. Postupem času a studováním věrouky už ale přichází otazníky nad pomýlenou interpretací… Plynou mi však z toho důležitá poučení pro nás. Sdílení víry je v pořádku, ale nikdy nesmíme mlžit o tom, jaká církev či organizace za námi stojí, ale musíme být 100% transparentní už od počátku čehokoli, co děláme. Jen tak můžeme být pro své okolí důvěryhodní, nejen kvůli těmto nespolehlivým společenstvím.
Z celé věci pro mě plyne poučení, které shrnuje verš z pasáže, kdy Ježíš mluví o tom, jak se strom pozná po ovoci. Překlad B21 píše v Lukáši 6,45:
„Dobrý člověk vynáší z dobrého pokladu svého srdce to dobré, zlý pak vynáší ze zlého pokladu to zlé. Co má na srdci, to na jazyku!“
Lépe pro mě druhou část verše však vystihuje ekumenický překlad: „Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká.“ Měla jsem obhajovat svou víru, aniž bych věděla, že mě někdo zkouší a testuje, jak stabilní ve své víře jsem. Jak mohu šířit ve své práci klid, pokoj a radost, pokud je nečerpám z Božího zdroje? Kéž bychom si i v post-pandemických časech, kdy se snažíme věci vrátit do starých kolejí, našli způsoby, jak možná občerstvit svou víru, našli nové pohledy, které v nás zase zažehnou hluboký zájem, který z nás bude vyzařovat do okolí. Nenásilně, mile, pokojně. Protože to lidé okolo nás potřebují – ujištění, pokoj a milosrdenství. A těžko toto můžeme předávat, pokud naše srdce budou plná zášti, křivdy a napomínání…
Veronika
