„Každý, kdo slyší má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nepadl, neboť měl základy na skále. Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký.“
Matouš 7,24-27
V tomto krátkém podobenství Ježíš přirovnává lidský život ke stavbě domu. Naše domovy jsou v jistém smyslu obrazem našeho života a nesou nesmazatelné stopy našich životních příběhů, názorů a postojů. Ježíš v podobenství hovoří o dvou rozdílných domech, které se na první pohled jeví jako podobné. Upozorňuje na podstatný rozdíl, který není na první pohled zřejmý – na důležitost základů. Sebekrásnější dům, který má špatné základy, časem popraská a je nebezpečný pro okolní stavby.
Pán Ježíš směřuje naše přemýšlení následně:
Život je jako stavba domu. Je to proces na mnoho let a proto stojí za to nic nezanedbat. Nejdůležitější však je, aby náš dům i život stál na pevném základu. Kdyby nestál, tak vynaložené úsilí nemusí vést k cíli. To nejdůležitější v našem životě je tedy paradoxně mimo nás. Myšlenka, že lidský život je třeba někde zakotvit, není nijak nová. Lidé se i dnes rádi hlásí k osvědčeným hodnotám. V Ježíšově době by asi nikdo nic nenamítal, kdyby Ježíš řekl, že tím základem – tím základovým prostředím, na němž stojí náš život – je třeba desatero, nebo chrám. Celé generace touží opřít se o něco, co nás přesahuje. I my v dnešní době potřebujeme dát svému životu nějaký vyšší smysl. Víme, že nestačí jen jíst a spát. Potřebujeme víc.
Ježíš překvapil své posluchače tím, když řekl, že tím základem, na kterém stojí a padá náš život, je jeho slovo. (Ježíš řekl: „Kdo slyší má slova a plní je, bude podoben muži rozvážnému, jehož život obstojí i v té nejtěžší zkoušce.“)
Pokud podobenství čteme pozorně, tak hledáme nějakou myšlenku, která nás posune dál. Dostáváme se v přemýšlení k životu dvou mužů – pošetilého a rozumného. V čem se od sebe liší životy těchto mužů?
Tak jako se dva na pohled stejné domy mohou zásadně lišit svým založením – prostředím, na kterém byly základy postaveny, tak životy dvou lidí se zásadně liší tím, že:
- jeden z nich Ježíšovo slovo slyší a žije podle toho,
- druhý je slyší a dělá něco jiného.
Žijeme v představě, že náboženství svazuje? Samé příkazy a zákazy… Takhle to uděláš a na nic se neptej. Tohle nesmíš a nebudeme o tom diskutovat. Může to tak někdy vypadat…
I v době, kdy byl na této zemi Ježíš, byly pokusy lidský život přesně nalinkovat a definovat, aby odpovídal beze zbytku Boží vůli. Deset Božích přikázání se rozrostlo do nějakých sedmi set zákazů a příkazů. Ale kdo si to měl všechno pamatovat? A kdo to mohl bezezbytku dodržovat?
Ježíš Kristus, když vykládal Boží zákon, nepřidával žádné další paragrafy, ale odkryl jejich cíl a smysl.
„Kdo nechce nikomu ublížit, ať ovládá svůj hněv.“
„Kdo nechce zklamat v manželství, ať hlídá svoje oči.“
Nakonec shrnul celé desatero do dvou vět:
„Miluj Boha a své bližní.“
Jak člověk naplní svou životní cestu, to už je jeho věc. Žít Ježíšovým slovem proto není žádná otrava ani pořadové cvičení. Být křesťanem je svobodné povolání, kdy člověku stačí životní směrová orientace a zásady, a to ostatní už může být na jeho tvůrčí fantazii.
Základ je dán: žijeme z Boží milosti a všechno, co děláme, má vycházet z lásky k Bohu a druhým lidem. To nejdůležitější je dáno. A přece žasneme, jak krásné a různé domy mohou z tohoto základu vyrůst.
Nad základem Boží milosti a věrnosti se zdvihá volná variace, při níž se má uplatnit naše originalita a nápaditost. Ježíšovo evangelium mnohokrát dalo pozoruhodné a rozmanité plody. Křesťanská víra pomohla rozvoji lékařství, přinášela vzdělanost, svobodu a důstojnost, ovlivnila kulturu, dějiny i politiku. Podívejte se třeba, kolik je v církvích různých společenství a jak odlišným věcem se věnují. Nebo kolik vzniklo evangelických církví a každá přináší jiný důraz a obohacení. Dokonce každý z nás má svůj vlastní originální dar Ducha svatého, kterým přispívá do pestré mozaiky sborového života.
Naplnit Ježíšovo slovo je tedy veliká věc, v tomto procesu může každý uplatnit své obdarování a schopnosti. Neštěstí ovšem je, když člověk Ježíšovo slova a výzvy pouze slyší a zná, ale nečiní. Jsou lidé, kterým stačí někam patřit, k něčemu se hlásit, zvolit si tu správnou stranu a myslí si, že jsou za vodou. Nejsou.
Vždy když si je křesťan příliš jistý, že už je na té správné cestě, je to podezřelé. K Ježíšově učednictví patří právě ona nehotovost a rozpaky, když se nás ptají, co už jsme ve víře dokázali. Na to se přece ani nedá odpovědět. Vždyť jsme pořád na cestě, z které můžeme ještě stokrát sejít.
Děkujeme našemu Bohu, že máme ještě čas, dát si věci do pořádku. Pořád je ještě čas opustit dům, který má základy na písku a přestěhovat se do domu, který něco vydrží.
Pořád je čas stavět dům na Ježíši Kristu.
Jan Polášek
