Láska do krajnosti: shrnutí prvního setkání + otázky setkání druhého

Událost umývání nohou je v podstatě hraným podobenstvím, které má ilustrovat podstatu evangelia. Všimněme si, že na počátku příběhu Pán odkládá svůj šat a zaujímá pozici otroka. To koresponduje se slovy v úvodu 13. kapitoly: „Od Boha vyšel…“ a ztvárňuje poselství o vtělení/sestupu Slova z první části evangelia. Samotný akt umývání nohou se týká převážně druhé poloviny evangelia a symbolizuje pomyslnou hloubku sestupu a služby vtěleného Slova, Jeho ponížení, oběť na kříži a očištění, které nám takto Ježíš vydobyl. Zároveň je umývání nohou i bodem obratu, protože po něm se Kristus obléká, sedá opět ke stolu, tedy Slovo je vzkříšeno a navrací se zpět tam, kde bylo na počátku, do původní pozice k Otci. Od Boha vyšel a k Bohu odchází, píše Jan a my poznáváme, že přijímáme-li službu umývání nohou, pak se vlastně ztotožňujeme s Janovou interpretací Ježíšova příběhu, bereme vážně Ježíše jako Božího Syna a kříž chápeme jako oběť, kterou za nás z Boží lásky přinesl, aby nám mohly být odpuštěny hříchy a my získali podíl na věčném životě. Poskytujeme-li službu umývání nohou svým bratřím a sestrám na základě Ježíšova příkazu, pak vyznáváme, že tato obětavá služba Kristova je nám nejen základem našeho spasení, ale také příkladem (etickým imperativem) formujícím naše vztahy. Vyznáváme, že tak jako Ježíš se chceme i my k druhým sklánět a sloužit jim v jeho lásce. Obřad umývání nohou je tak významným symbolem víry podobně jako u synoptiků chléb a víno.

Tady bych upozornil na různočtení. Můžeme číst tak jak překládá většina našich překladů: „Kdo je vykoupán nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý.“ nebo se můžeme přiklonit ke kratšímu čtení: „Kdo se vykoupal, nemusí se mít.“ V případě prvního čtení můžeme umývání nohou chápat ve významu malého obmytí, které následuje po blíže neurčené větší očistě. Ve druhém případě pak událost umývání může být nahlížena jako jediná a dostatečná koupel, která je člověku zapotřebí, aby mohl mít podíl na spáse. Obě čtení mají svou hodnotu. První nám může připomenout, že nejsme dokonalí, že i poté co jsme se obrátili a přijali Krista (velké obmytí), potřebujeme svůj závazek vyjádřený při křtu obnovovat a hledat u Ježíše odpuštění (malé obmytí/umývání nohou). Druhé čtení připomíná dostatečnost Kristova díla na kříži pro naše spasení (Není třeba nic přidávat. „Dokonáno jest.“).

Bylo to zřejmě z toho důvodu, že umývání bylo v tehdejší společnosti nejpodřadnější službou a tak výstižně ilustrovalo ponížení kříže.

Sousto podané zrádci stejně jako umývání nohou dokazuje, že Ježíš má následující události pevně v rukou a zároveň vyjadřuje Jeho lásku. Pán se snaží těmito gesty učedníky povzbudit ve víře, zrádce pak varovat a přitáhnout zpět. Služba zrádci ukazuje lásku do krajnosti, ukazuje, kam až je Bůh/Kristus ochoten zajít ve snaze o naši záchranu.

Ježíš je Cestou k Otci ve smyslu Pravdy Božího zjevení, které nám zprostředkuje odpuštění, přístup k Otci a nový život ve společenství s ním nyní i na věčnosti. Ježíš nám dokonale odhaluje Otcův vztah k nám, jeho lásku a odpuštění. To, co bylo ve SZ přítomno v předobrazech a nedokonalých náznacích kultické praxe, je v NZ projasněno Kristovým životem, smrtí a vzkříšením. Díky Kristu rozumíme plněji Boží vůli, než jak jí rozuměl lid SZ.

Jméno je v SZ výrazem charakteru či zkratkou programu, který má jeho nositel naplnit (např. Daniel – „Bůh je můj soudce“). Prosit ve jménu Ježíšově znamená ztotožnit se s tím, o co šlo samotnému Kristu, znamená to přijmout Jeho zjevitelské poslání a přitakat úsilí o záchranu člověka. Tomu, komu jde o stejnou věc jako Kristu, jsou prosby vyslyšeny. Jistě nám k hlubšímu porozumění slovům o modlitbě pomůže, když si je spojíme s předcházejícími výroky o skutcích.

Základním předpokladem seslání DS je Ježíšovo dílo na kříži a vzkříšení, které Jan nazývá souhrnně „odchod k otci“. Pokud učedník poslušně přijímá to, co pro něj Kristus udělal a žije ve světle této Boží milosti a lásky, pak Ježíš sesílá svého DS, aby v něm působil a zprostředkoval mu společenství s Otcem a Synem. Toto je zkušenost, kterou je třeba prohlubovat a s ohledem na naši křehkost se k ní opakovaně vracet třeba tím, že vyznáváme své hříchy a nově se Bohu odevzdáváme. Duch se nás zmocňuje při počátečním obrácení, ale také po každém upřímném vyznání vin.

Zůstat v Ježíši znamená přijímat Jeho zjevení, dílo na kříži i vzkříšení a žít z něho. Znamená to nechat Boží láskou formovat vztah k sobě i k druhým. V Kristu se zůstává tak, že pokorně přijímáme všechno, co od něj přichází a poslušně podle toho žijeme v každé chvíli a v každé oblasti našeho života. Dělat si čas můžeme třeba na modlitbu a na čtení Bible, nikoliv však na zůstávání v Kristu, protože to vyžaduje náš veškerý čas a celý život. Zůstávat v Bohu musíme v každé chvíli naší existence.

Evangelium je ze své podstaty nadčasové, a tak každý, kdo svou vírou a životem v tomto světě Krista reprezentuje, musí dříve nebo později počítat s perzekucí. Pronásledovaný křesťan v tomto světě je normální stav. Respektovaný křesťan, to je stav nenormální a někdy dokonce alarmující, neboť respekt světa může být tu a tam koupen za cenu kolaborace se zlem.