Nedávno jsme měli možnost prožít odpoledne se sborovým zpěvem, který nás provedl písněmi, které po pauze způsobené pandemií znovu nacvičili a které slovem a texty z Bible provázal studentský kazatel Daniel Stehlík.
Mnohdy nám slova písní jen zopakoval a díky tomu jsme mohli nejen vnímat melodie a harmonie sborového zpěvu, ale vnímat i o čem zpívají. A třeba se těmito texty modlit společně.
Sborový zpěv je pro mě srdcovou záležitostí. Už jako malá holčička jsem začala chodit do prvního (a jak jsem se na maminku tehdy zlobila, že si děti mohou hrát na dvorku, ale já se musím učit držet druhý a třetí hlas) a za ty roky několik souborů prostřídala. Sborový zpěv byl pro mě vždy okouzlením spojení hlasů, a to od duet, trií, kvartetů až po souzvuk i 6 hlasů a když je to pak i podbarveno orchestrem… Vždy, když dostanu otázku, jaké to je v našem malém sborovém zpěvu, tázající často míří na techniku. O tom to ale není. Tedy je, ale druhořadě. Sborový zpěv je blízký mému srdci právě pro to, co je v pozadí. To, že to není jen technicky skvěle zvládnuté, ale že vnímám, o čem zpívám, že mi změny harmonií pomáhají vnímat změny textu. Ale také to, že musím druhé důkladně poslouchat, nemohu si jet svou linku, ale ladit s ostatními ve svém hlasu, neutéct jim, ale také dolaďovat k ostatním hlasům.
Sborový zpěv není výběr několika perfektních sólistů, ale právě umožňuje zpívat srdcem i těm, kterým to občas tak říkajíc ujede. Všichni můžeme být součástí, což mi přijde úžasné! Zažít jednotu… Sborový zpěv je i o dřině – musíte se naučit svůj hlas, poslouchat další hlasy, zvykat si na doprovod, který může být ještě jiný. Musíte si stát na svém, ale zároveň ty druhé vnímat a přizpůsobovat se. Docela dobrá životní lekce, řekla bych. Ve sborovém zpěvu je mnohem silnější dynamika – je čas zpívat potichu, ale čas roztřást stěny budovy mohutným fortissimem. Otevřít ústa, plíce i srdce dokořán. A to je něco, co mě velmi baví. Ve sborovém zpěvu vždy dokážu věci, které sama svázaná nervozitou nezvládnu a musím jet na půl plynu. Umožňuje mi to se ztratit v davu a objevovat své možnosti rozsahu i obsahu plic.
Mám ráda chvály, mám ráda sborový zpěv. Oboje je totiž něčím jiné. Všichni jsme jiní. A jsem vděčná, že v našem sboru je prostor pro oboje. Oboje ale sjednocuje jedno – svůj smysl to má jen s uvědoměním, komu zpívám a proč. Tedy s modlitbou na rtech. A nebo je ta hudba naší modlitbou.
Veronika
fotografie: DP
