Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!
(Žalm 103:2 CEP)
V zemědělských kulturách po celém světě nalézáme slavnosti spojené s vděčností za úrodu. Dávné národy žijící ve větším kontaktu s přírodou si totiž byly vědomé, že sklizeň není věcí samozřejmou. Ve starém světě byla pole a s nimi i očekávaná úroda často decimována suchem, nepřízní počasí anebo různými škůdci, proto starověký člověk býval za sklizená pole náležitě vděčný, vědom si, že jeho život na úspěšné sklizni závisí.
Naše situace je jiná, díky globalizaci a rozvoji vědy existenčními úzkostmi dávných lidí tolik netrpíme, a proto také dary přírody i život a jeho výdobytky přijímáme s mnohem větší samozřejmostí. Pocit vděčnosti se z naší civilizace vytrácí a je nahrazován náročivostí. Přesto však i nám události čas od času připomenou, že takové „samozřejmé“ přijímání dobra rozhodně není namístě. Ve světle událostí posledních dvou let, si možná mnohem více než kdy dříve můžeme uvědomovat, že naše dosavadní civilizační výdobytky a „jistoty“ mohou být velice křehké. A netýká se to jenom materiální oblasti, ale třeba i tak „běžných“ vymožeností demokratické společnosti jako je svoboda shromažďování.
Proto je myslím namístě ohlédnout se za uplynulým čtvrtletím tohoto roku a poděkovat Bohu za obnovenou možnost setkávat se ve společenství.
Naplňuje mě vděčností skutečnost, že naši Pathfindeři mohli v červenci prožít dva krásné tábory (oddíl Pandy / oddíl Plejády). Děkuji Bohu za pěkný čas strávený s Křesťanským domovem u vodní nádrže Olšina na Šumavě, kde jsme vzdor nepříznivé předpovědi počasí (mělo být deštivo) prožili prosluněný týden s koupáním a společnými výlety. V paměti mi zůstává vděčná vzpomínka na milé přijetí, kterého se nám (mně a mé rodině) od vás dostalo, a také na přátelsky otevřené rozhovory, jež jsme tam s vámi vedli. Jsem také rád, že v září, poté co naše děti nastoupily do školy (ani tuto skutečnost nelze brát samozřejmě), byla v naší sborové budově obnovena středeční modlitební skupinka (scházíme se vždy v 18:00) a ještě více mě naplňuje vděčností a radostí skutečnost, že jsme společně mohli prožít slavnost křtu s následnou PVP a vítáním pěti dětí do našeho společenství. To že se dva lidé rozhodli odevzdat svůj život Kristu není dnes vůbec samozřejmé, stejně jako populační exploze, která během COVIDU zasáhla náš sbor a která nám ukazuje na jakou oblast práce se do budoucna budeme muset zaměřit. Děti, které se do našich rodin narodily, jsou pro nás velkým darem. Buďme proto vděční také za všechny, kteří se v našem sboru práci s dětmi věnují a podporujme je.
Petr Rohan
Fotografie: DP
